SOUČASNOST

Byl jednou jeden občan a ten byl šťastný a spokojený. Žil na malé vesnici se svou ženou a pěti dětmi, a přestože měl spoustu problémů, snažil se stále myslet na to krásné, co mu život přináší. Měl dvě zaměstnání a přesto nebyl bohatý, měl málo času a přesto se snažil hrát si se svými dětmi a chodit s nimi na procházku. Při svém zaměstnání často hovořil s lidmi a když si začali stěžovat, snažil se jim popsat jak on sám vidí svět a své problémy. Často se setkával s tím, že mu lidé říkali: „Vy máte pět dětí v dnešní době? To se tedy máte co ohánět abyste je uživil!“ On jim ale vždy odpovídal, že nikdy v historii lidstva nebylo lehčí mít děti. Nikdy před kristem ani po kristu nebyl člověk v takovém bezpečí, pohodlí a luxusu jako dnes. Jídla je dnes tak obrovský nadbytek, že se denně vyhazují miliony tun potravin, aby ty nevyhozené měli vůbec nějakou tržní hodnotu. Oblečení se dá pořídit prakticky zadarmo. Co je to skutečná chudoba a bezmoc už prakticky nevíme. A do zemí, kde je chudoba a bezmoc na denním pořádku, na dovolenou moc nejezdíme. A že to vidíme v televizi? Asi máme pocit že je to pořad z jiné planety a ne z území, které je od nás vzdálené jen několik tisíc kilometrů. Další a další příklady toho, proč bychom my, lidé v Česku a celém západním světě, měli být šťastní jak blechy, říkal jak na běžícím pásu.

Tenhle občan, když mluvil s lidmi a řekl jim svůj názor, viděl často v jejich očích zvláštní výraz. Byl to často pohled, který mu prozrazoval, že ten dotyčný si v duchu říká: „Co je to za magora, co to tady mele.“ Nebo: „Ten chlap se asi zbláznil“. Někdy dokonce ten pohled prozrazoval myšlenku: „Chudák, asi mu z toho přeskočilo, musím na něj být hodný“. Možná byste se mohli domnívat, že ten spokojený občan z toho byl nešťastný, že si o něm lidé tohle myslí. Opak byl ale pravdou. Pokaždé, když potkal takovéto člověka si v duchu říkal: „Další nešťastný člověk, já jsem snad ten nejšťastnější člověk na světě!!! Každý den si vážím toho co mám, a jen málokdy se trápím tím, že něco nemám. Denně usilovně pracuji, abych získal to co skutečně chci, baví mě to a těším se na to, že to jednou budu mít. Vidím kolem sebe reálný svět a nenechávám se ovlivnit lidmi, kteří si stěžují jen proto, že jim v televizi říkají, že by si měli stěžovat.“ Tenhle občan také koukal rád na televizi. Televize je přece další věc, ze které můžeme mít radost. Když ale televizi sledoval, udržoval si odstup od toho, co v ní viděl. Při zprávách o nejrůznějších tragédiích se zamýšlel spíš nad tím, že kdyby se stala podobná věc před 100 – 200 lety, tak by ty, kterým hrozí nebezpečí nikdo nevaroval, protože nebylo jak, těm koho tragédie postihla by nikdo nepomáhal, protože nebylo jak a pokud ano, pomoc byla malá a pomalá. Dnes je v nebezpečí několik lidí na druhé straně zeměkoule a ví o tom hned celý svět. Rychle se posílá pomoc, peníze, lidé ochotní pomáhat, vypravují se letadla plná potravin, ošacení… Nikdy v historii lidstva to nebylo běžné, nebylo to dokonce ani možné.

Ten občan věděl dobře proč byl šťastný. Velmi dobře si uvědomoval, že se narodil v době, kdy člověk nemá žádná omezení. Celá tisíciletí člověk toužil létat jako pták. Dnes létáme běžně. Celá tisíciletí nemohl člověk poznat nic víc než dřinu ve své vesnici a boj o holý život. Dnes můžeme za několik let poznat celý svět a přitom si užívat bezpečí, zábavu, pohodlí a luxus. Dříve se člověk často nedomluvil ve vedlejší vesnici, dnes se lidé domluví po celém světě.

Jednoho dne se tenhle občan rozhodl, že o své spokojenosti napíše pohádku. Psal řádek za řádkem, myšlenku za myšlenkou až napsal celou pohádku. Pak si ji po sobě přečetl a zjistil, že nemá žádnou pointu. Došlo mu, že ji proto mnoho lidí bude považovat za špatnou, ale jemu to nevadilo. Byl totiž šťastný, že tu pohádku mohl napsat a věřil, že i kdyby se líbíla jen jednomu člověku na celém světě, měla nějaký smysl. V tu chvíli mu došlo, že je šťastný a spokojený ještě víc, protože jednomu člověku se už líbíla. Jemu samotnému.

M. Krátký