SOUČASNOST

Je překrásný, téměř letní den. Snídám a těším se, až uvidím staré kamarády. Sedím u stolu s dětmi, koukám jak jim padá jídlo od úst a ačkoliv bych měl asi chytračit a říkat jim, že si mají dávat pozor, místo toho cítím radost z toho, že jsou zdravé a moc šikovné. Opět se v myšlenkách vrátím ke svým kamarádům. Dnes máme sraz po 24 letech od ukončení studia v Nové Pace.

V roce 1983 jsem mě tu čest nastoupit ve svých 14 letech do Středního odborného učiliště elektrotechnického a dalších 3,5 roku tu bojovat o status odborně vzdělaného člověka. Boj to skutečně byl a musím říci, že pro mě velmi krutý. Pocházím z vesnice, nikdy jsem se na základní škole nemusel učit a přesto jsem vycházel v osmé třídě základní školy s třemi dvojkami. Prostě mi to zůstávalo v hlavě. Byl jsem zvyklý přijít ze školy, položit tašku do kouta a jít ven. Celé dny jsem v létě jezdil na kole a v zimě bruslil na rybníku. Po nástupu do učiliště jsem ale zažil dost krutý šok. Byl jsem totiž na internátě a tam panoval režim téměř jako na vojně. Měli jsme vycházky ve středu od 15 do 19 hodin a zbytek týdne jsme museli trávit uvnitř internátu studiem. Měli jsme přesně stanovený studijní čas a v tomto studijním čase jsme museli studovat. Jenže… Nejen že jsme museli studovat, ale museli jsme studovat podle studijního řádu. Museli jsme sedět ve společenské místnosti na židli u stolu a civět do knih a sešitů. Leckdo by možná i studoval, ale třeba chtěl ležet v posteli a číst si učivo. Jenže nesměl.

Rád na ty časy vzpomínám. Pochopitelně to pro mě byla těžká doba, ale člověk si v takových chvílích může ujasnit své priority. Může vytvářet svůj žebříček hodnot. To je přesně ten důvod proč se tak těším na sraz. Mohl jsem jet autem, ale nějak jsem cítil že chci opět zažít tu cestu vlakem, jako když jsem jezdil každou neděli večer do internátu. Říkal jsem si, že si tu cestu užiju a vrátím se ve vzpomínkách v čase o 24 let zpět. To jsem ale ještě netušil, jak opravdový ten návrat bude. Neměl jsem ani ponětí, že když chce člověk cestovat v čase, stačí si koupit lístek na vlak a vyjet po méně frekventovaných trasách.

Nastoupil jsem v Lysé nad Labem do vlaku, který jel do Chlumce nad Cidlinou a tak, jako před lety, jsem se snažil najít prázdné kupé. A tak jako před lety nenašel. Sedl jsem si tedy…. vlastně ani nevím vedle koho jsem seděl, a snažil jsem se vžít do doby, kdy mi bylo 17 let. Vnímal jsem názvy stanic, vzpomínal kde jsem co zažil a užíval si cestu. Měl jsem pocit, jako by se skutečně vrátil čas a já jel na internát. Začaly se mi vybavovat zážitky a rozhovory s kamarády, na které jsem si nevzpomněl přes 20 let. Krajina za okny ubíhala, čas se pro mě stal něčím absurdním, protože jsem ho nevnímal a dokonce jsem se začal tak jako kdysi těšit, až si dám v Chlumci na nádraží pivo „na stojáka“.

Myšlenky plynou, cítím tu sladkou bezstarostnost svého mládí a blíží se chvíle, kdy budu přestupovat na vlak do Nové Paky. Se zvláštním napětím v těle sleduji, jak přijíždíme do nádraží Chlumec nad Cidlonou. Beru si své věci a vystupuji na staré známé nástupiště. Jsem stále v myšlenkách v roce 1986, stojím na betonovém nástupišti, nadechnu se a rozhlížím se jako tehdy. Někde v racionální části své bytosti vím, že se rozhlížím zbytečně, protože kamarádi a spolužáci, které jsem tehdy hledal pohledem, se tu neobjeví. Jdu pomalu k nádražní hale. Téměř nic se tu nezměnilo, stejné budovy, stejné odpadky, snad jen nádražní restaurace má před vchodem jinou ceduli než tehdy. Najednou slyším výkřik. Otočím se a vrátím se do reality. Ale realita současnosti mě překvapivě opět katapultuje do 24 let vzdálené minulosti. Vidím výpravčího, který vypadá přesně jako tehdy. Červenou čepici, zelenou plácačku, nerudný výraz v obličeji. Stojí před svou kanceláří a na někoho křičí. Podívám se směrem, kterým projevuje své emoce a vidím na vzdálenější koleji přesně ten vlak, kterým jsem jezdil do Paky. Před ním stojí dvě ženy s třemi malými dětmi, které do něj chtěly nastoupit. Podívám se opět na výpravčího a slyším: „Co tam děláte? Koukejte jít od toho vlaku pryč, pojede až za třičtvrtě hodiny. Motáte se tady po kolejích a ještě se vám něco stane“.  Tón, jakým osočil obě překvapené ženy, je opravdu z dob dávno minulých. Ženy se poníženě otočí, zavolají na děti a vrací se k nádražní budově. Výpravčí, kterému to zřejmě udělalo velmi dobře, protože si opět dokázal jak je důležitý, se otáčí a odchází do svého císařského apartmá. Je poněkud zašlé, ale co na tom, hlavní je, že všem ukázal, kdo je tady vedoucí.

Poněkud rozladěn jsem vešel do nádražní restaurace a ejhle. Sedí tu stejné osazenstvo jako kdysi. Stejné jsou i stoly, pípa a hostinský. Snad jen sušenky v regále změnily svůj celofán. Posadím se a čekám, že přijde obsluha. Rozhlédnu se a dojde mi, že nepřijde. Je tu teď samoobsluha. Zvednu se, jdu k pultu a říkám: „Dobrý den, prosil bych jedno preso“. „Nemáme“, odpoví žena za pultem. „Jenom překapávaný nebo turka“. „Tak překapávanou, děkuji“. „Dvanáct padesát“. Odcházím si poníženě sednout a můj mozek pracuje na plné obrátky. Jsem skutečně v roce 2010? Ne, České dráhy splnili můj sen a umožnily mi cestovat v čase.

Už vidím ten reklamní spot v televizi. „Rádi vzpomínáte na minulost? Milujete filmy pro pamětníky? Nechte televizi a vzpomínky doma! České dráhy vám dají skutečný zážitek“!

Sraz dopadl dobře. Staří kamarádi, dobré pivo, historky ze studií. Parádní zážitek, ale přesto je to v mé mysli všechno nějak v mlze. Hlavní událostí toho víkendu byla cesta do minulosti s ČD.

M. Krátký